Danndys

Jmenuji se Daniel, narodil jsem se 6.5.1974 v krásné České metropoli Praze. V tomto městě jsem se však moc dlouho neohřál, naši se přestěhovali do vesničky Pusté Jakartice, kde jsme bydleli do mých pěti let. Od této chvíle si tak nějak začinám vybavovat své dětství, mládí a v podstatě už i nástrahy středního věku:-).

Z Pustých Jakartic jsme se odstěhovali do Ostravy, takže v podstatě toto město beru jeko svou domovinu i když to není město rodné. Bydleli jsme ve čtvrti s malebným názvem Výškovice, byl to klasickej komunistickej panelák na bydlišti. Nenechte se , ovšem zmást, do lesa jsem to měl 2 minuty (Bělský les) ,k řece 20 minut (Odra) 30 minut (Ostravice). Výškovice byli vlastně takovou jakoby "periferii" .Stačilo popojit 500 metrů a už jsme šli po vesnické okrsce. Po kilometru jsme se ocitli ve vísce s názvem Stará Bělá. Nádherné vesnické koupaliště, hojně využivané městskými adolescenty, hlavně pro jeho odlehlost a pro jeho jistou dávku anonymity, ale i zde vždy platilo "vždy ve střehu". Hospůdka SOKOLOVNA s kulečníkem, kde prvorepublikový hospodský neměl problém nalejt i 12 letému klučíkovi ovšem za jistej bakšiš, ale  důležité bylo urazit svá tři piva a potom se řádně motat cestou zpět. Ke Staré Bělé stojí za zmínku už jsem snad koždoroční pouť, která pravidelně končila totálni opici. Všude v okolí bylo spousta jinejch zajimavejch míst. Spousty ovocných stromů a zahrádkářské kolonie, které jen stěží mohli odolávat nájezdům adolescentních kobylek z okolních sídlišť, zkrátka pod rouškou tmy jsme pečovali  o své zdraví, jelikož ovoce a zelenina je tak zdravá, úrody novodobejch zahradkářů zalejvané kyselými dešti z okolních továren, koksoven, chemiček a jiných kolbenek držících spravedlivej systém tehdejší doby, kdy vládlo heslo "kdo nekrade, okráda rodinu"  Pamatuji si ještě na jednu věc na kterou rád vzpomínám, naše kóje v králikárně 1. kategorie se nacházela v 11. patře a měla balkón na jižní stranu, takže za jasného počasí jsem měl celé Beskydy jako na dlani. Psal se rok 1986.

Rozepisovat se o svém dětství nemá vlastně cenu, ono to nebylo nic hezkého a příjemného. Byla to krutá léta pod tvrdým diktátem cholerické matky a jejich často střídaných partnerů. Otec, který byl nedobrovolně vzdálen ,mohl jen ztěží něco změnit. Ovšem dnes se musím smát, když oba rodiče říkají, za všechno jste si mohli sami, jako by dítě ,kterému je 8, 10 či 12 let mohlo něco změnit. Třeba i mohlo ,ale copak jsem si dokázal v té době spočítat kdo je dobrej a kdo je zlej? Takže to bylo mé dětství, bez rodiny, zázemí, jistot, ochrany a téměř bez domova. Pryč z tohoto období........

Školní léta taky celkem zkrátím. ZDŠ 29.dubna, kde jsem chodil ,byla na tu dobu moderní školička s kvalifikovaným učitelským sborem, panem ředitelem kreténem Pukovcem a dokonce se skupinovou vedoucí ověnčenou odznáčky SSM. Škola se nacházela v těsné blízkosti mého bydliště, takže vstávat 7.45 a ještě stihnout napsat domácí úkol na prkénku chlapeckého WC nebyl problém, vše se stihlo na minutu přesně. Na tuto školu nemám dobré vzpomínky .Partička kantorů učicích přesně podle osnov tehdejší doby, kdy žák ,který byl pomalejší, neměl šanci a byl považovam všeobecně za blba (patřil jsem mezi ně), snaha i v té době předělat leváka na praváka, nucení nosit brejle ,i když vadu kterou jsem měl ,je absolutně nevylečitelná a brejle by nikdy nic nezměnili. Trauma kdy jsem musel 4x absolvovat 3 měsíční oční školu a to zcela zbytečně. Přitom stačila jedna nenáročná operace a byl klid. No, že by chyba lékařů, rodičů, kantorů ??? No snad ne má. Dnes mám oči v pořádku, stačila jedna operace a za dvě hodiny jsem byl zdravej, oni mě trápili 15 let. Výsledek jen trauma a vystresované dítě. Že v té době se tato operace nedělala? Chyba, dělala.... Jediná kantorka ,kterou jsem opravdu miloval ,se jmenovala Naděžda Látalová.Tato prvorepubliková kantorka byla snad jedinou ženou na svém místě, tedy aspoň myslím. Pokud se pletu, nevadí měl jsem ji opravdu rád. Škola prostě byla pro mě mučením a hnusem , který mně ničil a deptal a zlé vzpomínky přetrvávají dodnes. Ovšem na vzdělání jsem se nevykašlal a cestami velmi trnitými jsem se postupem dopracoval snad nejvýše co bylo v mejch silách. Skončili komanči a mě se otevřeli oči i obzory, dále to prostě šlo  .........Psal se rok 1989 

Závěrem jen snad...Čekalo mně spousty let studování, cestování neustále strasti, ale i slasti. Ženitba, narození syna, rozvod, rok v USA. Dnes bydlím v Praze ustálen a nehodlám nic měnit. Jsem rád, že jsem všechny problémy překonal a v mnoha směrech předčil své "LEPŠÍ" spolužáky, kamarády, sourozence. 

webmaster:  2005-2007 (c)

Free Music